Komáří louka

Vyrazili jsme tentokrát do Polského městečka Zielona Gora, kde se konala 30. národní výstava „psow rasowych“. Ranní vstávání kolem třetí hodiny nám už nedělalo tak velké obtíže a tak jsme za všeobjímajícího ticha vyrazili do hluboké tmy směrem k severu.

Cesta ubíhala v poklidu a někdy v polovině Polska jsme zažili kouzelný ranní úsvit. Kolem sedmé hodiny jsme dojeli do malého ospalého městečka Zielona Gora, kde se měla konat výstava. Navigace nás zavedla na adresu, která byla označena jako místo konání výstavy, kde ale bylo několik přízemních domků a hustá zeleň zahrad. O nějakém areálu ani vidu ani slechu. A o sychravém nedělním ránu nikde ani človíčka. Naštěstí jsme náhodou zahlédli vybledlou tabuli směřující ke střelnici, kterou někdo přemaloval fixou na Wystawa.

Blátivá cesta plná výmolů nás zavedla kamsi do částečně rozestavěné kolonie rodinných domů, kde jsme vytušili výstavu opět ne podle cedulí nebo nápisu, ale podle přívěsu polepeném papíry s nápisy Kasa, Bilety a cenou lístků. S nadějí, že se nejedná o vstupné na nějakou místní atrakci, jsme začali hledat, kam na úzké cestě zaparkujeme. Malé parkoviště za plotem areálu jsme použít nemohli, pánové s reflexními vestami Obsluga wystawy nám gesty vehementně naznačovali, že prostě nemáme tu pravou legitimaci, oblek s kravatou nebo snad špendlík se žlutou hlavičkou, takže tohle parkoviště není určeno pro nás. Jiné nám ale neukázali. Nevědouc, kam zaparkujeme my, natož ti, co přijedou po nás, jsme auto odstavili u plotu a tiše doufali, že se o něj nikdo neotře svým terénním Maluchem 4×4 TDi.

Význam přeškrtnutého slova Strzelnice na ceduli, která nás sem zavedla, jsme pochopili poté, co jsme došli k našemu kruhu – výstava se konala na místní střelnici a náš kruh byl postavený u oblasti, kam se odpalují křehcí „holubi“, když střelec cvičí kulovnicí střelbu na letící cíl. A samozřejmě, že jediné místo, které nebylo obsazeno kruhy, bylo na centimetrové vrstvě ostrých střepů od rozbitých holubů. Tedy, kulovnicí… Mezi holuby byly u střílen takové umělohmotné průhledné válečky, asi jako ty, kterými jsou zavřeny lahve levnějšího sektu. Ale že by tady po letících cílech vystřelovali uzávěry z napěněných lahví sektu, to jsme si představit nedokázali.

Navíc střelnice byla malá a prošněrovaná asi metr širokými betonovými cestičkami, takže byly kruhy postaveny vedle sebe maximálně využívající to málo trávy, jak to jen šlo. Později jsme tak zjistili, že dovést psa ke vstupu do kruhu, když je mezi nimi na betonu hlava na hlavě (a občas psí hlava na hlavě), je úkol na pevné nervy nebo na ostré lokty. A to s přibývajícími hodinami koncentrace lidí ještě zhoustla! Zlatá Mladá Boleslav, kde jsme byli naposled.

Když člověk sedí v plátěné židli a čeká na začátek výstavy, myslí na všelicos. My jsme zanedlouho vzpomněli na jednu scénku pana Donutila, ve které vypráví: „Komáří louka jsme tomu místu neříkali jen tak. Jak jsme přijeli, objevili se tam komáři a už neodletěli.“ Nakonec jsme přikryli psy, oblékli sebe a pak si už jen vzájemně dávali facky, jak jsme se snažili zabíjet komáry na obličejích. Snad jsme si nepřivezli polskou boreliózu…

Na tomto místě bych rád poděkoval kamarádkám z chovatelské stanice jimmy.cz, které nám zapůjčily stan… no, stan… spíš skládací textilní altánek zvící velikosti 2+kk (tedy ve smyslu komornějšího panelákového provedení, ale i tak ) a u kterých si mohl během našeho výletu hrát s psími kamarády náš Montík.

A začalo se posuzovat. Nejdřív se v našem kruhu prostřídali setři, vytři a natři, a pak šli hned výmaři. Nervozita stoupala do závratných výšin. Alf přiběhl k bílému stanu s elánem, jak se chtěl předvést. Paní rozhodčí se na něj podívala a s jistotou v hlase pronesla, že to není polský pes, což jí bylo potvrzeno. Fido se proběhl, krásně se postavil a začalo odborné zkoumání. Trochu překvapivě vzala paní rozhodčí Fidovy uši a začala mu je tahat směrem ke špičce čumáku. Znejistěli jsme ještě víc, když následně prohlásila, že má podezřelý pohled… Požadavek na méně divný pohled nám na psa zatím nikdo nekladl.

Paní rozhodčí se celu dobu tvářila extrémně neutrálně a průběžně si mumlala pod vousy něco jako „Avada kedavra“, takže jsme se báli nejhoršího. Po chvíli dalšího poměřování, mumlání a zapisování jsme zjistili, že je nám podávána zlatá medaile a v posudku je zaškrtnuta mimo kolonky výborný také kolonka CWC!

Vážené dámy, vážení pánové, pokud počítáte s námi, je to třetí CWC na polské výstavě ze tří(!), k tomu jedna z nich byla mezinárodní a mezi první a poslední výstavou je víc než šest měsíců! Takže… takže…! Máme doma polského šampiona!

Chvilku po Fidovi nastoupila do kruhu i Bazi. Paní rozhodčí se opět ujistila, zda se jedná o tuzemského nebo přespolního psa a tentokrát sice neprovedla měření uší, zato k našemu údivu pronesla, že Bazi je po štěňatech, protože má podle jejího názoru velké struky. I přes naše ujištění, že Bazuška je sice živoucí příklad králíčka Duracell, ale outěžek nám domů nikdy nepřinesla, si paní sudí trvala na svém. Následně na nás ještě vytáhla z rukávu tvrzení, že se jí nelíbí zařazení Bazi v pracovní třídě, protože na pracovní typ vypadá moc mladě.

Tím nasadila paní rozhodčí svému posuzování pomyslnou korunu. Pokud mohu použít přirovnání k možná nekorektním, ale zažitým předsudkům, tak mi to přišlo jako argumentace, že se v rámci soutěže o Miss Matfyzu porotci nelíbí jeho absolventka, protože je na průměrnou Matfyzačku moc hezká a mladá.

Bazi nám dostává „Výborná I“, ale bez CWC. A teď pozor, další ze zajímavých situací, kterých jsme svědky a aktéry – o minutu později jsme voláni do kruhu, kde se rozhoduje o titulu CACIB. Máme tedy nakonec CWC? Ne. Odůvodnění? Bez odůvodnění, rozhodčí přeci nic odůvodňovat nemusí.

Který z řečených i neřečených argumentů to byl? „Velké struky“ nebo „byla moc mladá na pracovní třídu“ nebo že jsme nebyli z Polska? Těžko říct. S těmito myšlenkami odcházíme ke stanu, když tu se o kousek dál ozve bolestné kvílení. Stalo se to, čeho se každý soudný člověk při pohledu na zem obával – italský chrtík si do nohy zapíchnul jako břitva ostrý kus rozstřeleného holuba a zoufale volal o pomoc. Majitel ho chlácholí a holýma rukama mu vytahuje ostré střepy z tlapky. Malý psík se chvěje bolestí a šokem.

V „našem“ kruhu běhají další psi, probíhá slavnostní předávání nějakého poháru a my mezitím balíme. Znenadání se u nás objevuje aspirantka a naznačuje nám, že se něco děje. Sice nechápeme, ale nastupujeme a dochází k indiánskému ceremoniálnímu pozdravu moje-ruka-tvoje-ruka-vymačkám-a-protřepu nám v rukou přistává trofej. My? Proč? Na podstavci je napsáno „Za nejlepšího pracovního psa“ a odpovědí na otázku, který z našich výmaráčků se může pyšnit takovým titulem, je nám jen pokrčení ramen. Zmatení a překvapení přebíráme pohár. Později zjišťujeme, že není zas tak špatný nápad podívat se do programu, jaké ceny jsou během výstavy „ve hře“. Člověk se prostě pořád učí.

Při odjezdu zjišťujeme, že jako parkoviště, které jsme ráno hledali, posloužily dorazivším přilehlé rozestavěné a rozblácené parcely a travnaté zahrady, jejichž majitelé zřejmě využili příležitosti a vybírali parkovné na svou vlastní pěst. Člověk se prostě pořád učí.

Přiznávám, že organizace výstavy mě docela zaskočila. Doufám, že příští místní výstava, na kterou se vypravíme, a která by se mohla například pyšnit přídomkem „polská národní“, se nebude odehrávat například na zarovnaném prostranství uprostřed místní skládky, nebo rovnou v drůbežárně, aby se psí miláčci při čekání na posuzování v kruzích nenudili.

Odjíždíme za vytrvalého deště, na zadním sedadle se nám hřejí dvě medaile a jeden pohár… Víc, než jsme čekali, a možná o krapínek méně, než jsme doufali. Ale člověk (a pes) by měl mít vždycky našlápnuto ještě o kousek výš, než jak odhaduje reálné možnosti. Protože to je věc, která ho motivuje být stále lepší. Jsme unavení, dožraní (od komárů spíš fyzicky než psychicky), prokřehlí. Ale stálo to za to